Hasiči Broumy

Jak už se pomalu stává tradicí, naše mladé jádro opět vyrazilo na krátké odreagování, lehký trénink a cyklo-vyžití zároveň, letos na Vysočinu. Trošku se změnila posádka, kdy jsme přibrali i některé nehasičské duše. 

Odlet v pondělí dopoledne ze Zdic, kam jsme se samozřejmě dopravili po své ose s plnou polní na zádech. Ve vlaku na nás čekala rezervace jak pro kola, tak pro nás. Zdvořile jsme vyházeli vše, co na našich místech překáželo a bezpečně usadili sebe i kola na svá místa. O kola jsme se letos ani moc nebáli, protože byla poměrně bezpečně zavěšená, ani o sebe nemlátila. Ani jsme se nenadáli a už před Prahou Kájovi houkala mašinka na mobilu na přestup. Přepakovali jsme se tedy do vlaku směrem do Brna, přibrali jednoho černého pasažéra a vesele pokračovali v jízdě, tentokrát už o něco delší. Proto jsme si ji krátili různými karetními hrami. Nakonec jsme se ale přeci jen dočkali a ve Světlé nad Sázavou vystoupili. Zde byl plánovaný oběd, ale jelikož jsme nenašli žádný vhodný otevřený krmelec, rozhodli jsme se pokračovat dál a hladově vyhlížet hospody kolem sebe.

Nakonec nás tedy Kájova GPS a naše nosy, citlivé na vůni jídla, dovedly do malinké vesnické restaurace. Každý si vybral a konečně i pochutnal na svém obědě. Po dlouhé debatě jsme došli k tomu, že posádku je nutné rozdělit. Tým č.1, který pojede přímou čarou na zamluvenou chatu, abychom stihli domluvený čas na výměnu klíčů za peníze a tým č.2, o něco pomalejší, ale hlavně nákladní, s místem v batohu. Ti si  tedy mohli v klidu udělat zastávku v Humpolci a nakoupit vše, co je třeba na večer. Když dorazili, pustili jsme se hned do večeře. Pak už jen pár her a domluva plánů na další den a pakovali jsem se spát.

Jak už je také naším zvykem, naši stálou zásobu na snídaně měla na starost opět Míša. První den byly trošku problémy najít otevřený obchod, kde mají alespoň to nejnutnější, ale pak už opravdu spolehlivý servis, kdy ráno vstanete a na stole vás čeká snídaně a čerstvé pečivo.

Jen co jsme se najedli, přišla hodinka pravdy a otevřeli jsme velkou účetní kancelář. Propočítat, kdo co kde zaplatil a komu zaplatit má (vlak, bydlení, nákup,..) opravdu nebyla sranda, ale i s tím jsme si nakonec poradili a mohli jsme se nadšeně vrhnout na plánovaný výlet na rozhlednu Křemešník. Že je to ve zdejším kraji jak na houpačce a za každý sjetý kopec se musí zaplatit vyšlápnutím dalšího, jsme se ponaučili už včera a ani tentokrát to nebylo jinak. Z kopce, do kopce, z kopce, do kopce, do kopce..  a už jsme byli na rozhledně. Vyšlápli jsme tedy ještě pár schodů a rozhlédli se po okolí. Na Křemešníku jsme zvládli i oběd, bohužel však plánované lanové centrum nás moc neuchvátilo a tak jsem návštěvu obětovali. Nejvíc to zamrzelo Kačku, která s těšením na lezení pro dnešek přezula cyklistické tretry za botasky, nakonec tedy zbytečně. Tak jsme rovnou sesvištěli do Pelhřimova, kde jsme navštívili Muzeum rekordů a kuriozit. Dozvěděli jsme se plno zajímavostí a změřili, že jsme všichni hubení jak žížaly. V kombinaci s vedrem nás to už poměrně vyčerpalo, i tak jsme ale ještě zašli do obchodu a nejkratší cestou s osvěžující zastávkou na koupališti jeli domů. Dnes bylo na řadě grilování, takže večeře opravdu vynikající (až na zmražené okurky, to nikdy nedělejte.. domácí okurka potom chutná v lepším případě jako kupovaná!) Dnešní večer dorazil i opozdilec Martin, letos i poměrně bez bloudění a tak už jsme byli v plné sestavě. Nevybití jedinci si ještě pinkli badminton přes síť a dnes jsme šli spát už o něco unavenější. 

A jak se říká, středa byla v duchu třetího kritického dne (a bolavých zadků). Proto jsme na dnešek naplánovali pěško-výlet. Cílem další lanové centrum a Želiv. Lanový park Želivka už nezklamal. Ještě nás instruktor Lukáš pořádně ani neproškolil a už jsme se třásli, kdy nás pustí nahoru. Nakonec jsme se poměrně zdárně poprali se všemi překážkami (záchrana s žebříkem byla potřeba jen jednou) a byli jsme spokojení. Tedy většina, některým bylo povoleno absolvovat malý okruh ještě jednou, a tak si ho prošli  v duchu "tady bez rukou", "tady bez pomocných provazů", "tady po jedné noze" a tak podobně. Po obědě došlo k dalšímu rozdělení posádky, protože Kája už odjížděl domů a potřeboval stihnout vlak. Ostatní však ještě nebyli zcela vyvenčení a opět je to táhlo nakupovat, jak malí.. Došli jsme tedy do Želivu, nakoupili, co bylo třeba i netřeba a otočili směr zpátky na chatu. Ale pozor, za chvíli přišlo další dělení posádek! Pánská část se odpojila do obrovského krpálu, aby ho nemuseli obcházet. I holky to měly v plánu, ale v méně strmém kopci. Tak jsme si šli tedy každý po svém. Zatím co panáčkové čekali na cestě, holky je nějakým zvláštním způsobem zvládli podejít a neohroženě a samostatně (a trošku uraženě) se řítily na chatu. (Samozřejmě úspěšně a byly tam dřív než kluci.) Večer opět přišlo pár her, během kterých nám Míša připravila skvělé palačinky, ačkoli to jedno zkyslé mléko trošku zkomplikovalo. 

Přišel čtvrtek a nám už docházeli nápady na výlety. A tak už jsme hledali spíš jen cíl v dobré vzdálenosti, kde si dáme oběd. Nakonec jsme teda vybrali a vydali se, v ačkoli už ustupující, ale stále mlze husté, že by se dala krájet, do městečka Pacov. Vyhoupli jsme se a sjeli pár kopců a už jsme ho měli na dlani. Nadlábli jsme se v pizzerii a mohli pokračovat. Projeli jsme opět Pelhřimov a v plánu už byla jen nějaká zmrzlina (pro ty co je nebolelo v krku) a další zastávka na koupališti, tentokrát nepřipravení bez plavek. I tak se někdo vykoupal, někdo smočil aspoň nohy. K večeři jsme opekli buřty a byl vyhlášen opravdu velký a dlooouhý turnaj ve hře petangue. 

Kdo ještě neměl sbaleno, dobalil v pátek ráno (až na jednoho blázna, který v půl 7 ráno vyjížděl s GPS nastavenou na 140km, tedy až domů). Ostatní jsme dosnídali zbytky, v půl 8 vytáhli chudinku paní majitelku na předání chaty, rychle jsme poklidili a už seděli na kole na vlak. I kopec kterého jsme se obávali jsme vyšlápli jak nic a už jsme věděli, že už nás čeká jen ta lepší část. Ve Světlé nad Sázavou jsme byli poměrně s rezervou, tak jsme si koupili svačinu a už šli čekat na vlak. Cesta byla dlouhá, obzvlášť s partičkou poměrně hlučné bandy s kolujícími flaškami. Dočkali jsme se ale Zdic, a domů už se nám vůbec nechtělo. Kopec jsme si vyšlápli Údolím ticha a už jsme byli skoro doma. 

Během dovolené jsme ušli asi 24km pěšky a většina z nás, (ti, kteří jeli vlakem a ne dalších asi 280km na chatu a z chaty,) kolem 200km na kole. Tak jsme tedy zase snad aspoň trošku potrénovali a bude to znát na našich dalších výkonech.